Petrovy stránky

Nemůžu začít ničím jiným než chytáním ryb. Šlo spíše o pytlačení, ale bylo to již před dlouhou dobou, byli jsme děti, takže mě snad kvůli tomu nebude nikdo popotahovat.

Asi každý správný Staňkovák šel někdy na ryby, ať již na Staňkovský rybník nebo na rybník Hejtman. Já jsem měl to štěstí, že moji o něco starší bratránci měli s rybařením velké zkušenosti a rádi mě do této problematiky zasvěcovali.

Na rybářské expedice jsme vyráželi často a rádi. Byl to taky trošku adrenalin, jestli nás nikdo nechytne a neřekne to rodičům nebo snad ve škole. Vzpomínám na rybaření na "Pelení", kde jsme nejprve čerenem nachytali malé rybičky a poté na ně chytaly nenasytné okouny a dokonce i nějakou tu štiku. Když jsme takhle jednou chytali ty malé rybičky, tak nás z povzdálí sledovala jedna slepice, které jsme vždy nějakou tu rybičku hodili. Slepice za námi chodila tak dlouho, až musela být úplně přecpaná.

A proč jsme chodili chytat ryby? Protože to bylo prostě "vzrůšo"! Možná, že někdo zná ten pocit, kdy máte nahozenou udici a teď vám poskočí splávek. Nejprve ve vás hrkne a pak už s napětím čekáte, co bude dál. Splávek zajede pod vodu, vy zaseknete a je tam! Táhnete udici ke břehu, ryba bojuje a vy bojujete s ní. Teď zaleží, kdo z koho, ryba nebo vy. Občas se stane, že ryba vyklouzne, ale občas se taky zadaří, vy vytáhnete ven pěkný úlovek a zaplaví vás ohromná vlna uspokojení.  a když vás ještě starší bratránek pochválí za dobrý úlovek, tak to už jste v sedmém nebi. Jednou se mi podařilo vytáhnout za dopoledne 4 velké okouny a já si připadal jako největší lovec na zeměkouli.
Prostě, stálo to za to!

Staňkov pro mě znamenal také sbírání borůvek. Dříve se hodila každá koruna, a tak rodiče jezdili na borůvky. Sbírat borůvky neznamenalo přinést domu dvoulitrovou konvičku, ale 15ti litrový kýbl. To by se nedalo nasbírat ručně, ale pomocí takzvaného hřebenu.

Poté, co se za cca 3 hodiny nasbíral takový 15ti litrový kýbl, tak se všichni sešli, včetně dětí, a přebírali se borůvky. Nejdříve se přebíralo z kýble do kýble, což bylo pomalé, ale za nějaký čas se přišlo na převratnou metodu. Vzal se starý stůl, který se na jedné straně podložil, na něj se dal igelit . Čisté borůvky se sypaly do nádoby a nečistoty zůstaly přilepeny na mokrém igelitu. Tato metoda byla o hodně efektivnější a rychlejší.

Když jsem se sestrou trošku dorostl, tak nás rodiče taky začaly brát na borůvky. Vyfasovali jsem 10ti litrový kýbl, hřeben a šli jsme. Zážitek to byl hrozný. Komáři kousali, záda bolela, no prostě utrpení. Nicméně jsem si za pár takových návštěv v lese koupil svoje první taneční boty za 600 Kč. Byly to vydřené boty, ale bylo to i tak trošku výchovné.

Při vzpomínání na borůvky nesmím opomenout kněze. Není to žádný duchovní muž, ale malý brouček , který žije v borůvčí, a když se ho člověk dotkne, tak ten brouček strašně, ale strašně smrdí.

 A co říci na závěr? Borůvky neodmyslitelně patří k mému mládí, k prázdninám u babičky a řekněte sami, není borůvkový pohár, koláč, knedlíky nebo buchty dobrota?

Staňkov by bez staňkovského rybníku zvaného Staňkovák nebyl tím čím je. Už od mala jsme se s rodiči a ostatními chodili koupat do jeho vod. Voda byla většinou čistá, jelikož v dřívějších dobách bylo stanařů (neboli lufťáků) málo.

Protože rybník Staňkovák hraničí s Rakouskem a před rokem 1989 bylo Rakousko "nepřátelská země" (Českoslovansko by) Because the pond “Stankovak” is located on the border with the country Austria and before 1989, Austria was "enemy country" (our country was communistic and Austria was capitalistic), in the third of pound there were placed the buoys, for not swimming behind them. And why there were those buoys? Because to prevent someone to swim in Austria and enjoy the benefits of imperialism. But something positive was on it. About once per hour the military motorboat rode across the pond and the solders observed if everything is OK. After passing the motorboat, the big waves were made on the pond. We always took a chance, took inflatable chairs, went to the water and swam to waves as close as possible. Then it always rocked with us and we felt like at the sea.

Víte že, že staňkovský rybník zadržuje nejvíce vody ze všech rybníku v České republice celých 6,63 mil. m3!

Kolem Staňkova byly, jsou a snad i v budoucnu budou hluboké lesy. K lesu paří houby  a k prázdninám u babičky též neodmyslitelně patřilo sbírání hub. Já a má sestra jsme se ve zdejších lesích nikdy moc neorientovali, tak jsme většinou chodili s tetou, bratránkami či sestřenkami.

Ve zdejších lesích se dalo najít ledacos - modráky, hříbky, lišky, masáky a dokonce i bedly. Ještě dnes, když si vzpomenu na bedly usmažené na oleji, k tomu měkký chleba, tak se mi v puse sbíhají sliny.

Protože mamka je z rozvětvené rodiny, tak se nás k babičce na prázdniny sjelo vždycky hodně. Naše rodina to většinou řešila tak, že jsme si přivezli svůj vlastní stan  a stanovali jsme na dvoře nebo na zahradě. Byly jsme tak trošku jako výletníci, jenom k rybníku jsme museli trochu popojít.

Co se týká stanařů kolem rybníka, tak jich dříve bylo podstatně méně, než je nyní. Většinou tam bylo pár stanů a kde nic tu nic. Sociální zařízení byly příšerné, páchly na sto honů, ale zase na druhou stranu byl kolem rybníka klid. Teď je zde spousta soukromých kempů, zájem výletníků je takový, že mnohdy nenajdou místo ke stanování. Přibyly nové hospody a hospůdky a já jenom s nostalgii vzpomínám na hospůdku "plecháč", kde jsem si se sestřenkami dal párkrát pěkně do trumpety.

Určitě každý z Vás házel někdy kamenem, ať již do vody, na různé předměty nebo prostě jen tak. My jsme se na Staňkově naučili házet kameny večer. Asi by vás zajímalo, proč večer, když je tma a není vidět, kam kámen dopadne. Opak byl pravdou. Večer to bylo vždycky nejlepší. Našli jsme si u cesty hrst kamenů, a když jsme byli všichni připraveni, tak jsme začali házet kameny - na silnici. Při dopadu kamene na hrubou asfaltovou silnici to vždycky krásně zajiskřilo. Když nás házelo najednou více, tak to byl úplný jiskřící koncert.

Staňkov je malá vesnička, a tak není divu, že zde dříve skoro každý choval nějaká ta domácí zvířátka. Nevím, jestli to platí i dnes, kdy nás zaplavily velké supermarkety, ale za mých mladých let to tak bylo.

Co si pamatuji, tak babička chovala slepice, kačeny, husy - prostě spoustu drůbeže  a dokonce i prase. Děda měl na starosti králíky. A že toho zvířata dost sežrala, to ani nemusím říkat. Protože jsme měli zvířátka rádi, tak jsme jim občas společně se sestřenakami a bratranci pomáhali obstarávat něco na zub. A jak jsme to dělali? Hned za barákem bylo pole, kde většinou rostla kukuřice nebo obilí (oves, pšenice, žito ..). Protože jsme jezdili k babičce na prázdniny v létě, tak tyto plodiny zrovna dozrávaly. Když něco dozrálo, sebrali jsme se a hurá na pole. Každý natrhal plnou náruč a rychle jsme spěchali domů. Chodili jsme samozřejmě tajně, protože to bylo rozkrádání socialistického majetku, a kdyby nás někdo chytil, měli by asi rodiče problémy. My jsme ale byli malí a šikovní, takže nás nikdy nikdo nechytil.

A ještě jednu zajímavost. Babiččiny husy sehrály i jinou úlohu, než že z nich bylo peří na polštář a výborný nedělní oběd. Jednou se pro husy dělal dřevěný příbytek. Když se ale zjistilo, že se do něho vejdou dvě postele, rozhodlo se, že to je pro husy škoda a místo toho sloužil pro občasné letní přespání. Tomuto příbytku se ale pak neřeklo jinak než "husárna".