Petrovy stránky

Nedávno jsem zhruba po šesti letech opět začal chodit do sauny finského typu. Finská sauna je suchá, s teplotou do cca 100 °C a malou relativní vlhkostí vzduchu (20 - 30 %).

V sauně se tělo ohřeje nad normální tělesnou teplotu a tím se uvolňují unavené svaly  a zklidňuje stresovaný mozek. Doba pobytu v sauně je "dokud se to člověku líbí" (cca do 15 min). Aby se v sauně prokrvila kůže, používají se v ČR kartáče a žínky, ve Finsku březové metličky. Po pobytu v sauně je potřeba tělo prudce ochladit. V ČR se k tomu používají bazénky se studenou vodou (kolem 11 °C), ve správné finské sauně se lidé ochlazují přímo v jezeře, a  pokud jezero zamrzne, vysekají v ledu díru. Prudké ohřátí a ochlazení těla se několikrát opakuje.

Říká se, že pravidelné saunování je zdraví prospěšné a zlepšuje imunitní systém člověka. Nevím, co je na tom pravdy, ale po sauně se vždy cítím velmi uvolněně a odpočatě a hezky se mi pak v noci spí.

Pokud někdy půjdete do suché sauny, zkuste si schválně v potírně fouknout na suchou pokožku - třeba na ruku.

Imatrikulace je slavnostní přijetí studenta do akademické obce vysoké školy. Studenti se shromáždí v aule, vyslechnou projevy rektora a děkana i znění univerzitního slibu. Pak předstupují před zástupce školy, většinou rektora nebo prorektora, děkana, proděkany a zástupce učitelského sboru. Ti jsou oblečeni ve slavnostních talárech. Student pak na žezlo fakulty přikládá dva prsty a slibuje, že bude pilným studentem a bude ctít jméno školy.

Tohoto slavnostního obřadu jsem se zúčastnil již podruhé. Poprvé jako student v Praze v roce 1992  a podruhé před pár dny v Hradci Králové jako "rodič", kdy stejný slib dávala Nasťa.

Rozdíl mezi oběma obřady byl v tom, že v Praze slib dával každý student (přiložení dvou prstů na žezlo fakulty a pronesení slova "slibuji"), kdežto v Hradci Králové slib provedli pouze dva zástupci bakalářského a magisterského studia a bylo "vymalováno". Imatrikulace v Hradci Králové tedy proběhla podstatně rychleji, než ta v Praze.

Zrovna včera jsme u našeho pravidelného čtvrtečního piva s klukama probírali, jaké to bylo, když jsme byli ve školce a co jsme tam všechno prováděli.

Anička od včerejška už taky začala chodit do školky. Sice se to neobešlo bez několika slziček, ale za několik desítek let bude třeba taky u pivka vzpomínat, že ta školka byla docela fajn.

Je to rok, co se po dvanácti letech pobytu v USA vrátila zpět do Čech moje sestra Irenka. Včera ráno jsme jí odvezli do Prahy na letiště a teď už je zase zpět v Americe.

Celý ten rok, co byla v Čechách, se zkoušela aklimatizovat, ale pak zjistila, že život v Americe jí přeci jen vyhovuje více než tady a nakonec se rozhodla pro návrat. Přejme jí, ať tam najde svou životní cestu.

Letos se poprvé dělala tzv. "státní maturita", tj. že v předmětech český jazyk, matematika a cizí jazyk se psal písemný test, který se vyhlašoval celostátně.

Státní maturitě neunikla ani Nasťa, která se nenechala vyvést z míry některými nesmyslnými otázkami z českého jazyka a maturitu udělala.

Nasťa už také stihla absolvovat přijímací zkoušky na tři školy zabývající se grafikou. Dostala se na dvě a může si tedy vybrat, na kterou půjde. Přejme jí, ať si vybere dobře,  a ať se jí v dalším studiu daří.

Před necelým týdnem si babička byla v Pardubicích vyzvednout nové červené auto.

Protože babiččina Mazda už přesluhuje (je jí 23 let), pokukovala babička nějakou dobu po náhradě. Rozhodovala se, jestli si pořídí ojetinu a bude riskovat, že s autem neustále něco bude nebo zda zainvestuje a koupí si auto nové, které by měla už napořád a pravděpodobně bez větších starostí. Nakonec se rozhodla pro koupi nového vozu.

Prošli jsme spolu několik autosalónů a i díky profesionálnímu přístupu prodejce to nakonec vyhrála Škoda Fábia. Doufám, že s autem bude spokojená a bude jí sloužit dlouhá léta.

Dnes jsme měli ke svátečnímu obědu kachničku, zelíčko, knedlíček a já k tomu dal ještě pivečko. Asi jsem se nějak přejed, protože jsem pak začal škytat jako husa. Zkoušel jsem všechny možné triky jak se škytavky zbavit, ale nic nepomohlo. Po dvou hodinách naprostého vyčerpání jsem zapnul počítač a podíval se na internet, jestli tam nenajdu vysvobození. Hned první odkaz mě zachránil. Je vidět, že internet se občas hodí.

Kdyby se vám stalo něco podobného, tak tady je ten zázračný recept jak se zbavit škytavky, alespoň mě to pomohlo hned napoprvé:

1. Naberte si do pusy trochu vody, ale nepolykejte jí!
2. Hluboce se předkloňte.
3. Polkněte vodu a v předklonu zůstaňte cca. 5 vteřin.
4. Narovnejte se a škytavka by měla zmizet.
5. Pokud se tak nestane, postup opakujte.

Dovětek: Večer jsem měl škytavku znovu, ale pít vodu v předklonu mi tentokrát nepomáhalo. Pomohla mi další rada z internetu a to nakapat si do úst citrón. No, ještě štěstí, že jsou ty svátky už za námi, protože jinak bych se uškytal k smrti .

Včera jsem byl v autoservisu a nechal jsem tam 3.500,- Kč. Určitě to letos nebude poslední investice, kterou budu muset vrazit do auta, ale když člověk jezdí autem denně do práce, tak s tím hold musí počítat.

Vedu si poměrně podrobnou statistiku nákladů spojených s provozem auta a čísla mi říkají, že auto není žádná levná záležitost. Nejlépe jsou na tom moji kolegové, kteří mají auto pro služební i soukromé účely. Platí pouze projetý benzín při soukromých cestách a o jedno procento z pořizovací ceny auta se jim navyšuje měsíční základ daně. I tak se jim to vyplatí, protože neřeší povinné ručení, servisní prohlídky a opravy, pneumatiky a nedej bože, když v autě odejde nějaká drahá součástka.

Abyste měli představu, kolik auto opravdu stojí, uvedu to na mém autě po cca. třech letech provozu a shrnu to pěkně do tabulek:

Minulý týden slavil můj kolega z práce padesátiny.

Protože se na oslavu nechodí s prázdnou, bylo potřeba pro oslavence zajistit dárky. Nakonec to zajišťování spadlo na mě. Ujal jsem se toho s vervou a "zajišťoval" jsem skoro tři dny. Ono to obnášelo úplně všechno - od vybrání peněz až po balení dárků.

Oslava se konala v kuželkárně a dopadla nad očekávání dobře. Předávání dárků mělo velký ohlas a myslím, že se na tuto oslavu bude ještě dlouho vzpomínat. Na ukázku si můžete prohlédnout přání, které kolega dostal - strana 1, strana 2.

Po třech měsících se z cesty po střední Americe vrátila moje sestra Irenka.

Za tu dobu navštívila státy Kostarika, Panama a Nikaragua. Jela tam úplně sama, španělsky skoro neuměla, ale měla odhodlání a chuť poznávat nové kraje. Za tu dobu se naučila slušně španělsky a zážitků a fotografií má bezpočet. Až se trochu aklimatizuje, možná se na mých stránkách objeví fotografie z této cesty.

Skoro po půl roce je tu opět malý knižní koutek. Za tu dobu se mi podařilo přečíst pár knih, ale poslední dobou je to s časem horší, takže to vidím maximálně na jednu přečtenou knihu za měsíc.

V různých žebříčcích jsem nacházel na prvních místech knihu Jako zabít ptáčka od americké spisovatelky Lee Harpové. Nedalo mi to a knihu jsem si přečetl. Jde o klasický román americké literatury, ve kterém je nevinný černoch křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Příběh je viděn očima dvou malých dětí, jejichž otec obviněného černocha obhajuje. Nebyla to špatná kniha, a pokud byste ji někdy četli, tak vydržte až do konce, ten je nejlepší.
Moje hodnocení: 85%.

V knihovně jsem náhodně narazil na vystavenou knihu Zlodějka knih, kterou napsal mladý australský spisovatel Marcus Zusak. Jde o velmi silný a čtivý příběh mladé německé židovské dívky z období druhé světové války, který vypravuje sama Smrt. Kniha se stala světovým bestsellerem.
Moje hodnocení: 90%.

Brazilský autor Pablo Coello napsal knihu Alchymista, na kterou jsem měl už dlouho dobu zálusk, ale byla stále rezervována. Nakonec jsem se k ní dostal a nebyl jsem zklamán. Kniha je největší brazilský bestseller všech dob a popisuje putování španělského pastýře za pokladem zakopaným u egyptských pyramid. Na této cestě pastýře čeká plno zkoušek a důležitých setkání. Kniha je poměrně tenká  a dá se přečíst za pár hodin.
Moje hodnocení: 90%.

Poslední knihou tohoto knižního koutku je kniha Ponorka a napsal ji německý autor Lothar-Günther Buchheim. Kniha popisuje bojovou akci německé válečné ponorky za druhé světové války na konci roku 1941. Příběh je vyprávěn válečným zpravodajem, který tyto události na ponorkách skutečně prožil.
Moje hodnocení: 80%.

Nedávno jsme si opět zahráli naše oblíbené deskové hry.

Tentokrát se hraní konalo u nás na Jelení. Kluci nejprve omrkli náš byteček  a pak jsme si společně s Aničkou zahráli její puzzle - pexeso. Již bez Aničky jsme zahráli karetní hru Coloretto a deskovou hru Trans Amerika.

Hraní se i tentokrát vyvedlo a nakonec nechyběla ani dokumentační fotografie.

Lidé si doma věší na stěnu obrazy nebo lepí plakáty. Naše babička má na stěnách většinou puzzle, které si vlastnoručně složila.

Je to už skoro tradice, že babička občas dostane k Vánocům puzzle. Nejprve to bylo puzzle o patnáctiset dílcích, to poslední již mělo 5 tisíc dílků a babičce trvalo necelý měsíc, než ho složila.

Nevím jak vy, ale já bych na to ty nervy neměl. Vzít stokrát do ruky ten samý dílek, než ho někam přidám, to není nic pro mě. Mně zcela vyhovuje 20ti dílkové puzzle, které skládám s Aničkou.

Nejzajímavější puzzle, které babička složila si můžete prohlédnout v následující tabulce:

Nikaragua je v pořadí již třetí stát Střední Ameriky, kde se momentálně nachází moje sestra Irenka.

Nikaragua leží mezi státy Kostarika a Honduras, viz. mapa. Nikaragua je skoro 2x větší než Česká Republika a má necelých 6 miliónů obyvatel. Jsou zde hory, sopky, jezera, nížiny i bažiny. Podnebí je zde tropické. Nikaragua vyváží kávu, bavlnu, tabák, hovězí, cukr, banány a zlato. Mluví se zde španělsky, tak jako ve všech státech Střední Ameriky.

Od mala jsem měl rád rozhlasové pohádky a hry. Dokonce i na vysokoškolské koleji jsem spolu s kamarádem občas po nedělním obědě poslouchal pohádku na Praze, i když jsme ji většinou nedoposlouchali, protože jsme při tom usnuli.

Nedávno jsem dostal od kamaráda namluvené povídky z knihy Roalda Dahla "Milostné rošády". Jsou to asi hodinové povídky s originálním nápadem a překvapujícím koncem, které se velmi hezky poslouchají. Pokud máte rádi mluvené slovo, pak tyto povíky určitě stojí za poslech.

Nedávno měla Natálie narozeniny a jako dárek dostala ode mne nový mobilní telefon, který si přála - Sony Ericsson Xperia X8.

Jedná se o mobil s dotykovým displejem a vlastním operačním systémem Android. Nechci se zde rozepisovat o funkcích a parametrech tohoto mobilu, jen uvedu moje první dojmy a zkušenosti.

Na tyto "chytré" telefony jsem se dříve koukal trochu skrz prsty. Byl jsem přesvědčen, že se jedná o módní vlnu a mně osobně, že bohatě stačí můj klasický mobil SE K750i, který mám již skoro 5 let.

Po čtyřech dnech používání (používám ho zatím já, abych se s ním naučil a pak to naučil Natálii) jsem ale zcela změnil názor. Práce s tímto telefonem je velmi příjemná a funkce a možnosti tohoto telefonu otevírají úplně novou dimenzi jeho použití. Je to vlastně takový malý mobilní počítač. Jediná jeho nevýhoda je snad malá výdrž baterie (cca. 2 dny), ale u většiny telefonů majících velký displej je to obdobné.

Až budu mobil předávat Natálii, budu se s ním jen těžko loučit .

Rok se s rokem sešel a Anička oslavila již třetí narozeniny. S letošním dortem si už poradila sama a svíčky na dortu sfoukla jako nic.

Anička mimo jiné dostala i doktorskou soupravu a hned musela babičky vyšetřit. Vyšetření dopadlo dobře, a aby byly babičky zdravé, dostaly od doktorky Aničky preventivně malou injekci (snad jim to pomůže ).

Zhruba po dvou měsících jsme se opět sešli u Jardy a zahráli si spolu deskové hry.

Po dlouhé době se mi podařilo procpat do našeho herního programu hru Coloretto. Je to jednoduchá a poměrně zábavná karetní hra a jeden čas jsem ji spolu s kamarády hrál při pravidelných čtvrtcích u nás v hospodě u Pytláka.

Druhá hra byla také karetní a jmenovala se 6 Bere. Grafické zpracování této hry není moc povedené a mě osobně hra na poprvé moc nezaujala.

Poslední hra, kterou jsme stihli zahrát byla pro nás již známá Alhambra. Je to klasická desková hra a není nijak zvláště těžká.

Určitě to není naše poslední hraní a uvidíme, co a kde zahrajeme příště.

Je to více než dva roky, co jsem v jednom článku uveřejnil, že se začínám učit psát všemi deseti. Od té doby jsem párkrát začal a po nějaké době zase skončil. Pak jsem ale našel vynikající program, který je navíc zdarma a je to zhruba měsíc, co už na počítači opravdu píšu všemi deseti.

Kromě dobrého programu to ale chce ještě trpělivost a píli a psát pokud možno každý den - alespoň 1/2 hodiny. Výsledek stojí za to, protože to podstatně urychlí práci při psaní na počítači a v práci to mohou třeba i finančně ohodnotit .

Teď k samotnému programu: jmenuje se "Psaní všemi deseti" a vytvořil ho pan Richard Šusta. Program je FREEWARE, takže zdarma, a můžete ho stáhnout třeba na stránkách pana Šusty nebo na Slunečnici.

Pokud jsem někoho zlákal a zkusí se naučit psát všemi deseti, tak držím palce a vydržte až do konce.

Ani jsme se nenadáli a je tu nový rok 2011. Všem, kdo čtou mé stránky, přeji v tomto novém roce vše dobré a zlé ať se Vám vyhne. Zachovejte mi přízeň i v roce 2011  a já se pokusím stránky nezanedbávat, abyste měli důvod se na ně občas podívat.

Kdo nedostal mé PFko mailem, může si ho nyní prohlédnout.